Co je potřeba vědět o ČSV

K vlastnictví československého vlčáka člověk nutně nepotřebuje výrazné kynologické zkušenosti. Jeho nový majitel by ale neměl postrádat v prvé řadě "cit pro psy", schopnost vést důsledně, spravedlivě, citlivě a pokud možno vlídně jeho výchovu. Stát se mu přirozenou autoritou. Socializace zvířete s podílem vlčí krve však klade na nové majitele v porovnání s ostaními plemeny jistá specifika. Jeho výchova není snadná.

Štěňata většina chovatelů nabízí k odběru již ve věku 5-ti týdnů. Důvodem je již zmíněný jistý podíl vlčí krve, který si zástupci tohoto plemene udržují přibližně v rozmezí 25 - 30 %. Vzledem k této skutečnosti je třeba věnovat socializaci štěněte zvláštní pozornost. Již od věku 5-ti týdnů navykat pozvolna malého vlčáka všem situacím, se kterými se bude v průběhu života setkávat. S čévéčkem u něhož byla zanedbaná tato důležitá životní fáze, může být život v porovnání s ostatními psy velice těžký. Dohnat zanedbané je obtížné a ve vetšině případů nemožné.

Ve štěněcím období je velmi důležité dbát, aby malé čévéčko nezískalo žádnou špatnou zkušenost se zástupci lidského rodu, pochopitelně i jiných živočišných druhů. Na toto jsou čsv zvláště citliví. Ztracená důvěra se velice těžko získává zpět. Fyzické tresty, jako například bití, jsou nemyslitelné. Nespravedlivost je těžce snášena. Je daleko lepší v psu pěstovat již od útlého mládí důvěru v člověka, využít každého, kdo je ochoten našeho psa pohladit, případně i odměnit pamlskem. Nedůvěra je čsv vlastní a proto se nemusíme obávat, že nebude ve zvířeti v případě potřeby vzbuzena.

Výchova fen bývá snadnější. Feny jsou výrazně submisivnější než psi, u kterých může dojít nejen v pubertě, ale u zvláště dominantních jedinců, i v průběhu celého života k "boji" o hierarchické postavení ve "smečce".

Jistou "měkkost" či citlivost fen pochopitelně nelze zevšeobecňovat. I mezi fenami mohou existovat silné či dominantní osobnosti, stejně tak mezi psy submisivní jedinci.

Chování ČSV, mimika, způsob komunikace atd. jsou v porovnání s jinými plemeny stále velmi "přírodní". Z vlastní zkušenosti vím, že vlčáci dovedou nadělat "spoustu rámusu pro nic" a to, co u zástupců jiného plemene značí agresi, může u vlčáka představovat pouze jeden z typů komunikace.